Runway Camp

Na Runway jsem jela letos podruhé. Minulý rok to bylo naprosto skvělý a já věřila, že tomu tak bude i letos. Jela jsem tam však s tím, že jsem sama nevěděla, jestli v Boha věřím a jestli vůbec věřit chci. Vždyť bez Boha se dá taky žít, ne?

Přišla moje první večerní modlitba, ale já se vůbec nedokázala soustředit ani si s Bohem povídat. V úterý večer se opakovalo to samé a já doufala, že to bude ve středu lepší... ale nebylo. Seděla jsem jen v kostele a pozorovala ostatní.. pak jsem šla ven a rozbrečela se. Byla jsem už úplně na dně a nevěděla, jak dál. Říkala jsem si, že pojedu domů, že nemá cenu, abych tu byla... A taky jsem byla naštvaná na Boha, proč to takhle mám... ? Proč si to tu nemůžu užít jako ostatní...?
Pak ale přišel čtvrtek... ta dopolední přednáška se mi moc líbila a já měla pocit jako kdyby některé věci, které mi bránili chtít hledat Boha, pomalu mizely.. Měla jsem z toho radost a ještě větší večer při modlitbě... odhodlala jsem se při ní jít na přímluvku, povídala si s Bohem a dokonce šla ke zpovědi. Já, která ani ne před 24 hodinami byla rozhodnutá, že ke zpovědi nepůjde, že asi nechce věřit v Boha a chtěla jet domů, protože v ničem neviděla smysl!

Ten večer byl krásný a já byla po dlouhé době opravdu šťastná!!
Je fascinující, jak Bůh dovede vše zlé proměnit v neskutečné dobro:) Jsem ráda, že to všechno bylo takhle. Kdybych neměla pochybnosti, nemohla bych si uvědomit spoustu věcí, být s různými lidmi a hlavně znovu najít cestu k Bohu. Přála bych to zažít i tobě❤️ Neboj Bůh má plán i pro tebe!❤️