Svědectví

Svěděctví těch, kterým Runway Camp díky Boží pomoci změnil život. Pokud jsi jedním z nich, napiš nám prosím na e-mail info@runwaycamp.cz. Děkujeme moc.

„Ačkoliv jsem od Runwaye nic nečekala, moje srdce na něm získalo největší zápal pro Boha za celou mou cestu s Ním. První den jsem nechápala, co tam vlastně dělám, ale hned od dalšího dne mi Bůh začal ukazovat naprosto konkrétní důvody, proč mě poslal právě tam. Díky pocitu obrovské svobody, který jsem měla po celou dobu tábora, jsem se zbavila strachu z mluvení před lidmi, z modlitby nahlas..no zkrátka strachu z toho být svobodná. A díky ostatním pasažérům jsem také objevila několik darů, které do mne Bůh vložil a celkově jsem na Runwayi měla možnost více poznat nejen Boha, ale i sebe samotnou. Neuvěřitelně obohacující byly také večerní modlitby, snad při každé z nich jsem měla pocit, jako by byla stvořena přímo pro mne.
Čím dál více zjišťuji, že čím méně toho od křesťanských akcí očekávám, tím více dávám prostor Bohu a tím více se pak nestačím divit, do jakých detailů má můj život skvěle naplánován. Runway byl Boží!“

 

„Moje léto bylo pečlivě naplánované rok dopředů a mělo původně vypadat úplně jinak, nicméně Boží vůle tomu chtěla a povolala mě na Runway, když mě oslovila kamarádka, která hledala zpívacjící posilu do nově vznikající kapely. Runway mi otevřela oči v mnoha ohledech a dodnes děkuji Markétě a Bohu, že moje cesta vedla právě tam. Zpěv a modlitba skrze hudbu je nesmírně obohacující a i přes můj počáteční skepticismus jsem zjistila, že se dokážu opravdu hluboce ponořit do slov a melodií a modlit nejen sama za sebe, ale i s celým společenstvím.“

 

„Asi před půl rokem nám zemřel člen rodiny, bylo mu sotva dvacet. Když jsem jela na Runway dost jsem o něm přemýšlela, byla jsem hodně smutná, ale hlavně jsem cítila obrovskou úzkost, kdykoliv jsem si na něj vzpomněla, protože jsem tak úplně nevěřila na očistec, nevěděla jsem kde je, jak se má, no a to byl strašný pocit. Pak jeden večer při modlitbě jsme měli možnost napsat dopis lidem, se kterými to nemáme úplně srovnané. Já jsem psala právě tomuhle člověku. Bylo to hodně těžké a taky zvláštní psát někomu, kdo už tady není. Pomalu za každým druhým slovem jsem se rozbrečela. Ale když jsem nesla ten dopis k oltáři, odevzdat Bohu, cítila jsem se o moc líp, měla jsem pocit, že obsah toho dopisu se k tomu člověku nějakým způsobem dostal. Potom jsem šla na přímluvnou modlitbu. Řekla jsem jim všechno, o té úzkosti, o očistci, o tom jak je hrozné vidět svojí rodinu nešťastnou. Pomodlili se za mě, a když jsem si pak šla sednout do lavice, cítila jsem obrovský klid a taky štěsí. Měla jsem v hlavě jedinou myšlenku; že to je všechno v pohodě. Úzkost byla pryč. Teď když si na něj vzpomenu, tak jsem sice smutná, ale prostě vím, že je u Boha a to mi strašně moc pomáhá jít dál.“

 

„Když jsem přijížděl na Runway, přijížděl jsem již s delším pocitem osamocení vůči Bohu. Takový ten pocit, kdy sice věříte, že Bůh existuje, ale máte pocit, že vás neposlouchá, necítíte Boží přítomnost. Jednak jsem dlouho nebyl u zpovědi (řekl bych, že to bylo skoro rok, co jsem u zpovědi nebyl). Na Runway campu se tohle všechno jednoho dne změnilo. Jednak jsem dostal sílu si konečně ke zpovědi dojít, ale také jsem cítil, že jsem nastoupil do nového „správného letadla“. Pocit prázdnoty zmizel a já jsem konečně mohl naplno „zažít žít“ …“